První autobus (tehdy ještě pod názvem omnibus) se spalovacím motorem představil Karl Benz v roce 1895, do pravidelného linkového provozu se dostal v říjnu roku 1899 v Londýně. Tehdy se jednalo o velmi nespolehlivá vozidla, navíc pro velmi omezený počet cestujících (okolo 10-20 osob). Vývoj však šel rychle dopředu a okolo roku 1930 již autobusy uvezly až 50 lidí a byly poháněny různými palivy - na svítiplyn, na naftu, na dřevoplyn atp.

     Hlavní rozvoj autobusové dopravy však nastal až krátce po 2. světové válce, když byla rozšířena infrastruktura pro automobilovou dopravu (zlevnil benzín a nafta, byly kvalitnější silnice apod.). Ve druhé polovině 20. století autobusy postupně převládly v MHD a doplnily tak tramvaje na linkách nevyžadujících vysoké přepravní kapacity. Na rozdíl od nich jsou totiž manévrovatelnější, levnější, jednodušší a mají velmi nízké náklady na budování linek, takže si veřejnou dopravu autobusy mohou dovolit i některá menší města. Pro autobus se původně používal stejný termín jako pro dřívější koněspřežný prostředek nekolejové hromadné dopravy, tedy omnibus. Pro odlišení se začalo používat označení automobilní omnibus, z čehož pak zkrácením vznikl současný termín autobus.

     Autobusy musí vyhovovat zkoušce stability, nesmí v něm být použity hořlavé a nasákavé materiály, elektroinstalace musí být odolná vůči teplotě i vlhkosti, každý autobus musí mít nejméně dvoje dveře (jedny mohou být nouzové). Maximální výška schůdku je 340 mm pro autobusy určené i pro přepravu stojících cestujících (třídy I a A) a 380 mm pro ostatní třídy (II, III a B). Bezpečnostní pásy na všech sedadlech musí mít autobusy tříd III a B schvalované v České republice od 1. dubna 2004.[2] Obecně není zakázána přeprava stojících cestujících na dálnicích, dálnice mohou používat i autobusy městského provedení se stojícími cestujícími a v některých případech je po dálnici vedena i linková doprava autobusy městského provedení. Zákaz přepravy stojících cestujících může však být dán podmínkami provozu konkrétního typu vozidla.

     odborydpopava@seznam.cz

  Tramvaje Stejně jako v mnoha dalších městech, histore elektrické trakce v opavské MHD začíná na přelomu 19. a 20. století. V roce 1903 uzavřelo město smlouvu o výstavbě elektrárny a pouliční dráhy v Opavě a roku 1904 mu byla udělena koncese na výstavbu a provozování jediné hlavní trati metrového rozchodu se dvěma odbočkami a manipulačním úsekem do vozovny. 4. března 1905, ještě před doknčením stavby, pronajalo město provoz tramvají chebské společnosti "Elektrizitäts Gesellschaft GmbH", a to do 31. prosince 1938 (tedy na 33 let). Hlavní trať vedla od nádraží Severní dráhy (dnešní Opava-východ) přes Horní náměstí a náměstí Republiky a dále po Olomoucké ulici k nemocnici. Jedna z odbočných tratí směřovala z náměstí Republiky do Městských sadů, druhá pak z Horního náměstí ke kinu Odboj. Na této síti byly provozovány dvě linky. Provoz byl slavnostně zahájen 4. prosince 1905. Ještě je třeba upřesnit, že tratě byly stavěny jako jednokolejné s výhybnami. Již po 7 letech provozu, v roce 1912, byla tramvajová síť rozšířena, a to hned dvakrát. Nejprve byla trať vedoucí k nemocnici prodloužena k nedalekému "Ústavu pro nervově choré", to se psalo datum 2. října, a následně od 21. prosince se jezdilo od divadla (Horní náměstí) přes náměstí Svobody k Městskému hřbitovu. To bylo na dlouhou dobu vše, pouze od 5. prosince 1919 byla trať u Východního nádraží malinko prodloužena až před vchod přijímací budovy. Ve 20. letech pak bylo zavedeno číselné označení linek (tehdy tří). V době druhé světové války se na provozu podepsal jednak nedostatek náhradních dílů, hlavně mědi a mosazi, jednak omezení dodávek elektřiny koncem roku 1944. Největší škody přinesly však až boje o město v dubnu 1945, při nichž byla síť tak poškozena, že provoz v původním rozsahu byl znovu zahájen až 7.4.1947. Na tyto opravy navázalo rozšíření sítě k 14. srpnu 1948, a sice šlo o 2 úseky: od Městské cihelny do Jaktaře a od kina Odboj ke Švédské kapli. To však byla labutí píseň tramvají v Opavě. Již v roce 1950 bylo rozhodnuto o přechodu na trolejbusovou dopravu. Postupným rušením tak zůstala v provozu pouze linka č. 2 v trase Náměstí Republiky - Švédská kaple a manipulační trať do vozovny v Krnovské ulici. Poslední den provozu byl již neodvratný, ale nastal až 22. dubna 1956.

    Trolejbusy Po rozhodnutí náhrady tramvají trolejbusy se už v roce 1950 rozběhly stavební práce a trolejbusový provoz byl zahájen 24.8.1952. První trasa vedla od stadionu kolem Východního nádraží přes centrum a dále k nemocnici. Vedení trasy v centru bylo ve srovnání s dnešním stavem podstatně komplikovanější, a to proto, aby se nemuselo křížit trolejové vedení trolejbusů a tramvají. Další tratě byly zprovozněny 1.5.1953 (od Janáčkových sadů k Ostroji), 6.2.1957 (od kina Odboj do Kateřinek) a 1.5.1957 (od Kateřinek na konečnou Vítkovská). V polovině 60. let byla provedena zásadní reorganizace tratí ve středu města. Celosvětovou stagnaci trolejbusů v 70. letech přečkal opavský provoz bez rušení tratí, dokonce byl 30.10.1970 zprovozněn nový úsek Purkyňova - Městský hřbitov. Další trať na sebe nechala čekat dlouhých 15 let, a sice šlo o úsek Stadion - Bílovecká, zprovozněný 1.10.1985. Tato trať měla sloužit i jako příjezdová do nové vozovny v Kylešovicích, která se začala stavět v roce 1986, v roce 1994 však byla stavba zakonzervována a dokončena byla až v září 2002. Zatím poslední prodloužení tratí jsou dvě: velká jednosměrná smyčka okolo Hypernovy (uvedena do provozu 5.10.2000) a trať od Ostroje ke Globusu (v provozu od 22.12.2001).

     Autobusy Městské autobusy vyjely poprvé v roce 1941, s koncem 2. světové války však zmizely. Znovu vyjely do ulic až v roce 1948, a to na linku Kateřinky - Kylešovice. Síť autobusových linek se postupně rozrůstala, věsměs šlo o linky, které zajišťovaly spojení přilehlých obcí s Opavou.

     Zdroj: Honza Bažant

admin